Cesta rehabilitačního lékaře k barefoot obuvi aneb velké nohy, velké trápení
Má cesta k barefoot obuvi byla dlouhá a strastiplná a vůbec ne tak automatická, jak by mohl někdo předpokládat, když se dozví, že jsem rehabilitační lékařka. V instagramovém rybníčku fyzioterapeutů a obecně v oboru rehabilitace to občas vypadá, že každý fyzioterapeut či rehabilitační lékař dostane při promoci kromě diplomu taky příkaz zout běžnou obuv, napasovat se do barefootů, navěky je nábožensky propagovat a křivě se dívat na každého, kdo tak nečiní. Nic nemůže být dál od pravdy.
Vysokoškolská léta jsem navzdory výšce 188 cm trávila na střídačku v teniskách a na podpatcích. Tatínek vždycky říkal, že chlapi líp vidí, než myslí. Doteď nevím, zda je to pravda, ale nechtěla jsem ponechat nic náhodě, takže jsem samozřejmě jako děvče ty podpatky pro efekt ještě delších nohou nosila. V randění úspěch, na nohách tichý žal, nebo jak to říkal ten Karel Hynek Mácha.
Že existuje barefoot, jsem poprvé zaznamenala v r. 2012, kdy jsem v rámci prokrastinace při učení zahlédla článek o zpěvačce Markétě Irglové, který mluvil o módní pohromě – barefootech na předávání Oscarů. Ty pětiprsťáky mě pravda doteď trochu straší ve snech, ale současně mi velmi imponovalo, že někdo prioritizoval pocit komfortu natolik, že si troufl v tom vyjít na červený koberec. Od té doby jsem o barefootech sem tam něco zaslechla, ale vzhledem k tomu, jak vypadaly, jsem tu možnost stále zavrhovala. Estetika byla stále docela „lesanovská“, a já si navíc říkala, že s mojí plochou klenbou by to beztak nešlo a bolelo by mě to. Navíc, když jsem koukla na nějaký barefoot obchod, tak všude zněly pokyny, že v barefoot velikosti má člověk „vždycky +1-2 čísla oproti své běžné“, Při představě líbivé obuvi velikosti 46 jsem se jen zasmála a myšlenku opět opustila. Jediné, co se podle eshopů orientačně vždycky nabízelo jako řešení, byly černé tenisky pro muže. Moc díky.
Jako žena s botami velikosti 44 jsem byla vždycky navyklá nakupovat v obchodech pro „lidi s loděma“,, tedy v Brně na Křence, v Praze na Žižkově nebo u Karláku. Všude měli klasických asi 4-5 výrobců, díky bohu dobré kvality a trvanlivosti, takže to trauma nákupu obuvi, kde odcházím málem s pláčem, že to zas není nic kreativního než klasické černé boty, se nekonalo moc často. Dokonce ani ty adidasky neudělají tenisky v růžové nebo tyrkysové ve velikosti 44, a to už tady za rozšíření barevné palety v mužském sortimentu bojuje Harry Styles nějaký ten pátek.
Pak se ještě jako přitěžující okolnost u barefootů přidala zkušenost hned po nástupu do praxe v r. 2016 s kamarádkou, která si koupila barefooty a rozhodla se v nich absolvovat Beskydskou sedmičku. Zvládla to, doteď ji za to velmi respektuji, současně si tím ale odrovnala nohy i kyčle a pak jsme to dávali dlouho dohromady. Díkybohu tehdy nikoho z výrobců barefootů nezajímalo, co si o tom Mráčková myslí, takže spokojeně pokračovali v rozšiřování sortimentu a výrobců je čím dál víc.
K prvnímu kroku blíže k povrchu jsem se dostala až v r. 2021 koupí konvenční obuvi na zimu v jednom z obchodů pro lidi s velkýma nohama. Jedno z těch nebohých dětí v Bangladéši prostě ušilo ten konkrétní model nějak jinak (porovnávala jsem s velikostí menší i větší). Měl překvapivě i dostatek místa pro prsty, byl i dostatečně úzký a měl téměř nulovou podrážku. V mojí velikosti. Která byla 44. A vypadaly normálně. Wow. V ten moment mě napadlo, že to teda zkusím, že tohle mi ukáže, zda bych ten přesun na barefoot mohla někdy zvládnout. Rehabilitační lékařkou jsem už dávno byla, všichni kamarádi kolem mě už barefooty nosili, peer pressure trochu narůstal.
Zvládla jsem to. Boty jsem se svým životním stylem 8-15 tisíc kroků denně odrovnala za 2-3 měsíce, ale bylo mi v nich skvěle. Když jsem si na jaře 2022 pokusila obout své předchozí boty, tak už mě trápilo, že se tam ty prsty nějak mačkají. Byl čas zkusit barefoot obuv opravdovou.
Pohled na e-shopy byl již výrazně méně děsivý než dříve, bohužel veškerá obuv u žen končila u 44. Pořád jsem přičítala ty 2 čísla nahoru a rmoutila se pohledem na tolik krásných dámských barefoot tenisek, které prostě nikdy nebudu nosit. Rozhodla jsem se ale začít alespoň nějak. Vybrala jsem pánské Merrelky, jak jinak než černé, a začala chodit v nich. Jenže ouha. Jak mě nebrzdily namrzlé chodníky a člověk odmrzl asi i mentálně, tak moje tempo začalo být vražednější, a uchodila jsem si hroznou plantární fascitidu. Vím, že jsem člověk, který opravdu hodně dupe, když se na to nesoustředí, takže jsem se pokorně vrátila k běžné obuvi, snažila se pracovat na stereotypu chůze a barefoot nasazovala na situace, kdy jsem věděla, že jsem schopna tu chůzi „uřídit“,. Dařilo se mi pak Merrelky nosit víc a víc, současně mě furt trápila jejich estetika a skutečnost, že moje úzká noha ve velikostech 46 barefoot jakékoliv značky (krom Leguano) stále hrozně plave.
Sem tam jsem nabíhala do barefoot shopů a zkoušela tuny černých tenisek, ve kterých jsem plavala a pořád doufala, že se jednou něco objeví. Pořádné druhé barefooty se mi nakonec podařilo přidat až na podzim 2023, kdy jsem slavnostně objevila značku Angles. Samozřejmě opět černé, samozřejmě jsem v nich trošičku plavala, ale dobrý, lepší něco než nic. Odchodila jsem v nich celou zimu, s optimalizovaným stereotypem chůze už konečně zcela bezbolestně. Ve městě, v přírodě, dokonce v nich jsem schopna ujít i 10-15 tisíc kroků po nákupním centru na Chodově a nebolí mě nic. Ale byla to dlouhá cesta.
Přišlo jaro 2024 a mě čekala stejná panika jako předchozí jara, co budu nosit teď, až půjdou teploty nahoru. Do běžných tenisek a sandálů se mi nechtělo, ale nemůžu nosit celý rok jedny zimní boty. Shodou náhod jsme téma problematické barefoot obuvi u žen s větší nohou řešili několikrát v ambulanci, a když jsem si postěžovala na Instagramu, byla jsem oslovena Bosonožkou, že by pro mě možná měli řešení. To mě zaujalo, o existenci Bosonožky jsem věděla, ale myslela jsem, že mají obuv jenom pro děti. To, že by pro mě mohli mít něco, co bude ve všech parametrech sedět, mi přišlo jako nepravděpodobná fantazie. V momentu, kdy jsem projela nabídku e-shopu, už moji pozornost udrželi, protože ten výběr byl obrovský, byť nabídka stále končila na velikostech 44 a sem tam 45. Má kategorie černých tenisek navíc vypadala, že zahrnuje i nějaké opravdu úzké modely!
Nutno říct, že když jsme se potkali na prodejně, paní z Bosonožky maličko zamrzla, protože opravdu svou šířkou a délkou moje noha představuje výzvu. Naštěstí hned z hlavy začala sypat, které značky budou vhodné. Měla neskutečný přehled v tom, co je na trhu a bylo vidět, že ji tahle výzva baví. V každém obchodu si připadám, že jsem problematická, tady mě to nenapadlo ani na chvíli. Napřed pro mě bylo trochu překvapení, že si opravdu každého změří. Nějaké velikosti, na to tady nehrajeme, každá značka to má jinak a pravidlo +1-2 velikosti konvekční obuvi, to už dávno neplatí. Podívala se taky, jak při chůzi a ve stoji noha pracuje, jak vypadá pata, jaký mám stereotyp chůze. Vyzkoušeli jsme několikero bot a pak jsme se dostali ke značce Peerka a byl to pocit, jako když člověk v počítačové hře odemknul nový level.
Ony opravdu existují boty pro ženy, které jsou hezké, úzké a v mé velikosti. Má noha má dokonce u Peerka tu konvenční velikost 44, takže sekundární traumatizace pocitem „jsem velká“ se nekoná. Byla to láska na první obutí, k šatům i k džínům, vypadají téměř jako běžná obuv, ale ten pocit v nich je nepopsatelný. Nebo vlastně popsatelný. Názvem značky. Samozřejmě jsem si napřed odnesla černé, tak daleko od bezpečí upevněného vzorce jsem se nemohla vzdálit, ale brzo se zastavím pro růžové. Které mají! To mě podržte! Budu mít poprvé růžové boty. Konečně se mi otevřel vesmír, kde nepřemýšlím jenom v černých barvách a nemusím dělat kompromis mezi pohodlím a vizuálem. Zkrátka na Oscary 2025 jsem zcela připravena.
Vrátím se ještě k úplnému začátku. Sem tam mi některá kamarádka poví, že by se k nám moc ráda zastavila na rehabilitaci, ale bojí se, že jí budeme cpát barefooty, protože jí se v těch jejích botách prostě dobře chodí a nechce to měnit. Barefoot není životní styl. Je to typ obuvi, který nabízí větší kontakt se zemí, více prostoru pro nohy a příležitost chovat se ke svému tělu při chůzi šetrněji. Mým cílem, ať už jako člověka, tak lékaře, je zdravá chůze. Bosky, v barefoot obuvi a nebo v obuvi běžné. Nerada používám pojmy jako špatná chůze, špatné stereotypy. Mnohem radši na věc pohlížím tak, že určité stereotypy chování vedou z dlouhodobého hlediska k přetěžování jistých struktur a následné bolesti, a to je něco, čemu se celkem snažíme vyhnout. Zdravou chůzi beru tedy jako takovou, která nebolí teď ani zítra ani nikdy. A mně se nejlíp provozuje v barefootech. Těch z Bosonožky.
Marta Ortová je atestovaná rehabilitační lékařka. Působí na několika pracovištích v Praze a v Brně, věnovala se i výuce na 1.LF Univerzity Karlovy. Věnuje se širokému spektru pacientů s preferencí interních, gynekologických a onkologických diagnóz. Je přesvědčena, že co kdo hlásá, měl by také žít, a tedy se snaží jit pacientům příkladem stran zdravého životního stylu i pozitivního přístupu k životu. Pozitivní přístup se snaží šířit také přes svůj instagramový profil @jak_utopit_doktorku_mrackovou